Historie oddílu do roku 1990
Historii našeho oddílu před rokem 1990 sepsal Čingo, dlouholetý vůdce našeho oddílu, jenž náš oddíl vedl v dobách dobrých i zlých a neváhal se pro něj obětovat. Zemřel 16. listopadu 2003. Dejme mu tedy slovo…
První oddíl skautů má bohatou tradici. Vznikl z předválečného 19.oddílu tak, že za války několik jeho členů založilo čtenářský kroužek časopisu Správný kluk, který redigoval známý br. Jaroslav Foglar – Jestřáb. Tento kroužek se jmenoval Sobi a byl vlastně skautskou družinou. Soba jsme si vybrali pro jeho vynikající vlastnosti – vytrvalost, skromnost, otužilost a schopnost pomáhat člověku v jeho těžkých podmínkách v životě za polárním kruhem. Tak vznikl i náš družinový pokřik a hymna.
V roce 1943 již nás bylo více a tak jsme využili možnosti, nabídnuté Klubem českých turistů v Plzni a založili jsme samostatný oddíl. Vybudovali jsme klubovnu v Doudlevcích a v roce 1944 jsme uspořádali i stanový tábor u Kolince na Šumavě. V blízkých Velharticích tábořili i skauti z Klatov také jako KČT a tak o noční přepady a jiné zábavy nebyla nouze. Blížící se konec války ale znamenal pro některé členy oddílu totální nasazení a vyslýchání gestapem a tak činnost oddílu až do května 1945 je velmi skromná.
O to radostnější byla naše práce hned po osvobození. Scházeli jsme se v různých objektech po Němcích a v bytech našich rodičů. Utvořilo se i nové středisko Střela, jehož zakládajícím členem byl i náš oddíl. Zvolili jsme si číslo 53. šedou barvu soba jsme dali i do názvu oddílu.
Symbolem střediska a jeho oddílů se stal ulomený hrot indiánského šípu. První svobodné prázdniny jsme prožili na stanovém táboře u Lažan Defurových. Zde jsme pomáhali i při žních. Další roky plynuly v pestré činnosti družin Sobů, Vlků a Lišek i vlčat. Vyvrcholením byly vždy stanové tábory. V roce 1946 na Úhlavce u Kladrub(viz foto), r. 1947 pod Blahoustskou přehradou na Mži a v roce 1948 u rybníka Fučka na Tachovsku. Vždy po prázdninách jsme ještě odjížděli na lesní brigády do lesů postižených kůrovcem. Všechny peníze, které jsme si vydělali, jsme střádali na stavbu klubovny, kterou jsme si sami postavili na zahradě restaurace p. Hory v Tylově ulici č.33 a 31. Byla to krásná klubovna, vonící borovým dřevem, s praktickým nábytkem a pěknou výzdobou. Zhotovili jsme si i pramice(viz foto). Často se vyjíždělo na putovní tábory na kolech, nejdelší byl na Slovensko(viz foto).
Po táboře v roce 1948 jsme založili skautskou svazáckou skupinu Vpřed, protože Junák byl zlikvidován komunistickým režimem. Několik let patřila tato skupina mezi elitu tehdejšího Svazu mládeže, ale státní bezpečnost byla jiného mínění. Následovalo opět vyslýchání členů oddílu, tentokrát státní bezpečností a dokonce i tresty odnětí svobody. A tak z našeho oddílu už nezbylo nic, jen ta jiskra, která doutnala v našich srdcích.
Rozdmychal ji opět vítr jara v roce 1968 a náš oddíl po dvaceti letech obnovil svou činnost. Následovaly 3 stanové tábory(viz foto), výstavba klubovny v Českém údolí, protože ta v Tylově ulici byla zabavena komunistickým režimem a mnoho dalších akcí a závodů. V populárním Knappově memoriálu jsme vždy byli na předních místech, ve Svojsíkově závodě jsme byli 1. v kraji a 8. pak v ústředním závodě v Praze. Naše vlčata získala 1. místo v závodě o totem náčelníka. Bohužel, v roce 1970 jsme opět ukončili svou činnost a majetek, včetně klubovny jsme museli předat Pionýrské organizaci a Svazu socialistické mládeže. Po trpkých zkušenostech z minulosti jsme v další činnosti nepokračovali. Udržovali jsme mezi sebou přátelské vztahy a scházeli se opět naše rodiny na společných výletech a táboření. Naším oddílem prošla celá řada chlapců, kteří v životě dosáhli významných osobních úspěchů, stali se výbornými řemeslníky, učiteli a obětavými otci rodin. Především však ale nikdy nezapomněli na svůj oddíl a na skautské zásady.
Dokladem toho bylo setkání oddílu 2. února 1990, kdy opět po dvaceti létech Třiapadesátka obnovuje činnost. Sešlo se nás 95! A všichni přislíbili svou podporu a pomoc. „Skautskou stezkou kráčí tedy oddíl dál. Opět se vynasnaží plnit skautské zákony a službu naší vlasti, Republice Československé.“
1990 František Hájek – Čingo
Historie oddílu v letech 1989 – 1997
Historii oddílu v devadesátých letech minulého století sepsal vedoucí oddílu z tohoto období Pavel Pokorný – Slim, dejme mu tedy slovo (kliknutím na fotografie je zobrazíte v plné velikosti):
Nyní je na mně, abych pokračoval a dovolil si doplnit historii naší Třiapadesátky po svém předchůdci a zakladateli oddílu bratru Čingovi, kterou jsem již zažil.
Vliv Trampingu na obnovu Skautingu…
Určitě důležitou částí historie nejen našeho oddílu, v letech 1968 až 1970 a po roce 1989, ale celé skautské organizace v České republice je historická skutečnost v souvislosti s opakovanými obnovami, na kterých se neodmyslitelným způsobem podílelo trampské hnutí, které je ve světě ojedinělé. Tramping vznikl po první světové válce, kdy skauting ve svých řadách nedokázal udržet dospívající kluky tím, že neměl pro tento věk – roverský- další program. Někteří ve svém věku pokračovali ve službě v oddílech jako činovníci a ostatní pokračovali na svých výpravách do přírody s tábořením již bez svých vůdců, tak „na divoko“. Četli povídky a knihy z dobrodružného života zlatokopů, lovců, cestovatelů a námořníků. Učarovali jim hrdinové, tuláci, trampové z díla Jacka Londona, Curwooda a dalších spisovatelů. Ovlivnily je promítané filmy z americké přírody. Vzniklo trampské hnutí a od této doby združovalo mladé lidi ve skupinkách, v partách – osadách, kde využívali vědomostí při táboření, znalosti přírody a dalších zkušeností, které získali ve skautských oddílech. Hlavní myšlenky tak pramenily ze skautingu a woodcraftu. Tento způsob života mladých lidí se rozšířil i o neskauty, které lákal pobyt v přírodě o sobotách u táboráků s písničkami, které právě tady vznikaly. Sportovní klání a svobodné činnosti naplněné romantikou. Ze stanových osad v zákoutích řek a potoků vznikaly chatové osady a z nich se vyráželo na pěší tůry do neprozkoumaných koutů naší vlasti. Trampské hnutí, tím že nebylo organizováno, bylo těžké zakázat. O to se pokoušel fašismus i komunismus, ale nepodařilo se! A tak v těchto dobách se na osadách scházeli členové zakázaných organizací, jako skauting, woodcraft, sokol a další, udržovali svou milovanou činnost ilegálně na osadách, třeba jen ve vzpomínkách. V dalších letech nesvobody další kluci a děvčata zakládali trampské osady a zde projevovali své touhy po romantice při hrách, sportu, písničkách a při setkání s lidmi stejné zájmové krevní skupiny. Vše zakázané samozřejmě láká a tak vše, co se týkalo těchto organizací odznaky, knihy, časopisy, které se tajůplně s rizikem sháněly, byly pro trampy vzácnými talismany. Různě se nosily slibové skautské lilie na košilích, bundách. Při trampských potlaších a soutěžích se skautské symboly objevovaly na pohlednicích, diplomech, v zápisech na památku na setkání kamarádů trampů v cancácích ( notýsky – památníčky), vyřezané na totemech na campech a u chat a i na dalších výtvarných dílech. Základ romantického života táboření v přírodě nezapadl v zapomnění díky trampským osadám po celé naší republice a tak při možnosti získání svobody a demokracie se rozfoukaly takto udržované uhlíky skautingu a woodcraftu a zaplál opět oheň.
I písničky trampských osad a jednotlivců – trampů- písničkářů napomáhaly udržovat ducha a víru v obnovu a trpělivě podporovat čestné jednání a spravedlnost i ostatním lidem naší země i přes určitou šikanu trampského hnutí německým fašismem a bývalým komunistickým režimem. Trampské soutěže ve zpěvu osad i jednotlivců byly demonstrací národa, třeba u nás v Plzni „PORTA“. Při každé obnově skautingu tu byli trampové, kteří se zapojili do služby oddílům.
I za obnovu 53. chlapeckého skautského oddílu „Šedá Střela“ Plzeň se zasloužily Bratrské Trampské Osady JAMBOREE PLZEŇ. Čtyřiadvacetiletí trampové, kteří od svých klukovských let měli rádi táboření, přírodu, romantiku ale neměli možnost své touhy prožít ve skautském oddíle. Po přečtení článku a výzvy v novinách se rozhodli pomoci při obnově Českého Junáka. V dubnu 1968 na srazu v odborovém domě „Peklo“ se seznámili s bratrem Čingem a ten po určitých rozpacích využil jejich rozhodnutí, že pomohou při obnově.
O půlnoci dne 9. května 1968, za svitu měsíce v úplňku, na trampském campu „Na Soutoku“ u Výrovského potoka složilo šest ze čtrnácti kluků- trampů skautský slib. Vždy jeden svobodný a jeden ženatý, po absolvování rádcovského kurzu, vedli dvanáctičlenné skautské družiny, za metodického vedení Činga, který v tu dobu pracoval na stavbách mimo Plzeň. Skautskou družinu VLKŮ vedli Pavel Stanislav- s přezdívkou Amík s Honzou Kejmarem-Loboušem, družinu LIŠEK vedli Petr Soukeník -Negřík s Petrem Noskem- Skautem a třetí skautskou družinu SOBŮ vedli Olda Navrátil-Bacula s Pavlem Pokorným- Slimem. Smečku vlčat vedli Jarda Balda a Jirka Nový- Kiwi z poválečného oddílu. Ostatní jako přátelé Junáka se připojili k bývalým členům oddílu a společně pomáhali při rozběhu činnosti, při stavbě táborů a později i při výstavbě klubovny v Českém údolí v letech 1969 – 70.
Pokračování historie 53. skautského chlapeckého oddílu „ŠEDÁ STŘELA“ PLZEŇ v letech 1989 až 1997
OPĚT PO DVACETI LETECH. . .
Těsně po sametové revoluci 17. listopadu 1989 a při možnosti obnovení skautingu se schází 02.12.1989 v Praze v Městské knihovně skauti z celé republiky. Na základě odeslané žádosti byla dne 28. 12.1990 vydána Ministerstvem vnitra ČSR registrace organizaci Skaut – Junák a po celé naší vlasti se opět utvářejí skautské oddíly a obnovují svou činnost. Již po čtvrté zahajuje skautská organizace ČESKÝ JUNÁK – Svaz skautů a skautek svou činnost i v Plzni a i náš 53.oddíl ŠEDÁ STŘELA. Již v lednu 1990 členové našeho oddílu začali vyjednávat o vrácení zpět naší klubovny v Českém údolí od Socialistického svazu mládeže a pionýrské organizace, kterým v r. 1970 musela být i s majetkem oddílu předána. Objekt byl značně zdevastován, vybourané okno vytvořilo dostatečný vjezd pro opravované automobily Š l203. To byla poslední aktivita svazáků. Po nuceném předání v r. 1970 se stala klubovna útočištěm automodelářů (mezi nimi byli i členové našeho rozpuštěného oddílu), ale vlhkost prostředí působící na jejich modele je vyhnala. Pak jsme se dozvěděli, že v dalších letech se zde pořádaly diskotéky s tancem. Když alkohol nestačil doplňovat lokální topení, obezdili svazáci dřevěnné postraní stěny klubovny cihlovou stěnou bez izolace a to za pomoci času neudržování způsobilo napadení stěn hnilobou a houbou dřevomorkou.Při předání neváhali členové Socialistického svazu mládeže strhat i výdřevu stropu a poničit co se dalo . . . prostě nebylo to jejich. . .
Zahájit činnost v této zdevastované klubovně, ale konečně opět naší, nebylo možné. Rozhodli jsme se pro opravu až na jaře. Dozvěděli jsme se, že naše klubovna měla být na jaře 1990 zlikvidována, aby ustoupila výstavbě luxusního školícího areálu SSM a PO. Jsme rádi, že pád komunismu a konec nesvobody přišel právě včas a že je zachována i v tak zuboženém stavu.
Dne 2.února 1990 se schází v kině Jiskra ve Skvrňanech obě generace oddílu, ti kteří skautovali po II. světové válce od 1945 do r.1950 a druhá generace skautíků, kteří nesli oddílovou vlajku od r.1968 až 1970. Sešlo se nás 95 ! Luděk Brejcha promítá nalezené filmy z táborů, prohlíží se kroniky, vzpomíná se, ale hlavně se připravuje budoucnost. Igelitový sáček obíhá při promítání oddílových filmů a plní se penízky. Jarda Balda to spočítal a tak se stal pokladníkem a hospodářem oddílu a má základ do pokladny pro začátek.
Ostatní OLD SKAUTI jsou připraveni na svou SLUŽBU oddílu!
Přípravná odd. rada pověřila vedením oddílu br. Pavla Pokorného – Slima. Bratr Čingo byl zvolen do Ústřední rady Junáka a pak se plně věnoval obnově skautingu v Příchovicích na Plzni-jihu. Dalšími členy odd. rady se staly bratři MUDr. Jiří Seidl – Baloo, Jirka Ševčík, Pavel Holý, Tomáš Hájek, Zdeněk Rys, Jarek Aška, Tomáš Ládr-Fišta, Jan Netolický, Aleš Skřivan – Žabák a jeho otec Tonda Skřivan – Monti. V této sestavě se schází v údolí řeky Střely, kde vůdci oddílu br. Čingovi skládají a potvrzují slib činovníka a věrnost Třiapadesátce.
Naši rádcové se zúčastňují rádcovského kurzu. V únoru pořádá MRJ pro Plzeňskou veřejnost v klubu Dopravy a Spojů v Plzni na Petrohradě skautskou besedu, kde naši bratři Karel Křemenák – Tenny a Pavel Šiřina – Šiška jsou moderátory programu a někteří noví členové našeho oddílu ve vypůjčených krojích zajišťují organizační službu.
Dne 23.března 1990 se uskutečňuje první schůzka budoucí Třiapadesátky – přihlášených dětí s rodiči. Je registrováno a do družin rozděleno 50 dětí s 17 členy oddílové rady. Družiny skautů Vlků, Lišek a Sobů s vlčáckou smečkou složenou do družin Bobrů, Rysů se vrhly do činnosti.Využili jsme náhodné nabídky Stanice mladých techniků v Plzni, která zcela nevyužívala své prostory v bývalé mateřské školce ve Skvrňanech. A tak jsme se začali scházet v “ Bačkorárně „, jak kluci nazvali místnosti s koberci, protože jsme se zde přezouvali.
V májových dnech při oslavách osvobození Plzně Americkou armádou, jsme byli vybráni, abychom se podíleli na organizaci oslav a zajišťovali jsme i službu při sázení „Stromu svobody“ panem prezidentem Václavem Havlem a velvyslankyní USA paní Shirley Temple – Blackovou. Zde se nám také pan prezident podepsal do kroniky. Někteří byli vybráni jako doprovod amerických veteránů, nebo jako čestná stráž u pomníčků. Pro své maminky pořádá Třiapadesátka u příležitosti obnoveného, po čtyřiceti letech, Dne matek (první neděli v květnu) slavnostní oddílovku s ukázkami své skautské činnosti.
Při pravidelné oddílové činnosti se pokračuje v úklidu a opravách klubovny v Českém údolí. Věnují se tomu hlavně víkendy. Jezdíme také na výpravy. Nemáme tolik prostředků na zajištění stanů a podsad a proto letní tábor v r.1990 se neuskutečnil. První zkouškou, co jsme se již naučili, byla oddílová výprava, která měla připomenout letní tábor, do Šumavských lesů u Kumberka. Táboříme za vydatných deštivých přeháněk, které se stávají již tradičně průvodcem našich výprav. Na této výpravě jsme obstáli. Činnost oddílu se zaměřila na pravidelný rytmus života družin v oddílu a plnění podstaty skautské činnosti.
V tom nám pomáhá nadšení a obrovský zájem dětí, rodičů a i prarodičů.
Obnovujeme oznamovatel pro poskytování informací o skautské organizaci a o oddílu pro veřejnost za výlohou Pedikury v ul. B. Smetany, kde ale po několika dnech vyžadují nájemné a to dokonce v západní měně – v markách a tak br. Žabák domluvil bezplatné instalovaní oznamovatele v ul. Pražské, kde pravidelně s fotografiemi br.Montiho je přehled o činnosti oddílu.
Život Třiapadesátky je stále spojován s prací na klubovně a shánění materiálu a tak je vyhlášena akce „10 cihel pro klubovnu“ na každého člena. Mnoho dobrých lidí (neskautů) nám fandí a nezištně pomáhá. Využíváme nabídky na získání peněz na opravu klubovny, na koupi stanů, podsad a základních tábornických potřeb. O sobotách a nedělích jezdíme do polesí Přimda na lesní brigádu stahování klestu po likvidaci polomů způsobené vichřicí. Lesní závod nám zapůjčil základnu v zemědělské usedlosti nad teletníkem ve Skviříně.
Oddíl o počtu asi 60 dětí a deseti činovníků se nadšeně pouští do práce pomoci lesu. A ten nám také pomohl. V jeho části nacházíme krásné tábořiště. Už v říjnu zde u táborového ohně někteří bráškové skládají skautský slib.
Rodiče vypomáhají peněžní půjčkou na základní potřeby oddílu a která byla všem vrácena.
První vánoční oddílovka se uskutečňuje s našimi Old skauty, kteří pomáhají jak na klubovně, tak i v lese.
1991
Na městském sněmu v Plzni , troubili mezinárodní skautský signál i večerku naši trubači.
Pravidelně na oddílovkách rozšiřujeme naši činnost o další dovednosti pod názvem „Myslící ruka“ pod zkušeným zrakem našich přátel oddílu – „Bílými indiány- korálkáři“ – se učíme šití mokasínů, talismanů a jiných výrobků.
Již po několikráte jsme poctěni nezvanou návštěvou v klubovně v Českém údolí. Neznámý vandal vypáčil dveře, rozbil všechna opravená okna a poničil nábytek, ukradl mimo jiné i knihy. Přes pečlivé šetření Policií ČR nebyli nikdy zjištěni.
V tomto roce se registruje 44 chlapců a 3 činovníci. Zbytek oddílové rady , která už prořídla, se registruje v klubu Old skautů – 20 členů. Vzniká nová vlčácká družina Kamzíků.
Při závodu v běhu, pořádaném skautským 55. odd. Bílá Střela na Homolce, vybojoval br. Karel Franěk 1. místo a i mladší skauti a vlčata byli mezi prvními. Dál jezdíme do Skviřína. Prostory lesa zarůstají ostružiním a dalším rostlinstvem a vytahování větví je čím dál tím těžší. Přemýšlíme o místě na tábor. Kupujeme starší stany, prkna na podsady, velký vojenský stan a polní kuchyni. Hajní se domluvili a výdělek za pálení hromad větví nám věnovali. Za naši práci a chování v lese jsme byli odměněni nejen penězi, ale také pochvalou s velkorysou nabídkou od ředitele Lesní správy Přimda p. Ing. Petra Budky, ať si vybereme místo na táboření a předem je máme schválené a bezplatně pronajaté na dobu neurčitou.
Při dalších oslavách osvobození Plzně Americkou armádou využíváme zkušeností z loňska a jako pořadatelé pomáháme s organizací a spolupracujeme i s Policií ČR, jako ostatní skauti dalších plzeňských oddílů.
Tři rádcové odjíždějí s dalšími skauty z ostatních oddílů z Plzně a okolí na výpravu do Holandska. Přípravy na první letní tábor na soutokuVýrovského a Kosovského potoka u Holostřev jsou v plném proudu. Na společné přípravě se podílí i chlapecký 57.odd. Hnědá Střela a dívčí 53. odd. Šedá Střelka, oba oddíly táboří po nás.
Tábor se staví do tvaru srdíčka – jedná se určitě o světový unikát, neboť v žádné tábornické literatuře o takovém tvaru seskupení stanů s podsadami nám není známo ! Tento neobvyklý nápad vypadl z Jirky Seidla – Balooa, když jsme po podepsání naší oddílové kroniky v májových dnech 1990 paní velvyslankyni USA Shirley Temple Blackovou a pana prezidenta Václava Havla, který jako skaut (br. Chrobák) připojil ke svému jménu symbol srdíčko, pozvali na tábor. Příslib jeho návštěvy na našem táboře, hledání a označení místa pro přistání jeho helikoptéry byl důvod, že jsme byli jednoznačně pro tento tvar. Bohužel pro nedostatek času bratra pana presidenta se návštěva neuskutečnila. Staví se táborová věž a v táborové kuchyni řídí naše první nezkušené kuchařské zkušenosti starostlivě sestra Old skautka Lída Kaslová. Další servisní služby pomáhají zajišťovat Old skauti Bohouš Hora, Pavel Holý a další. Všichni máme možnost získat nejdůležitější tábornickou dovednost – naučit se vařit. Každý člen oddílu první neděli v květnu při „Dni matek“ vaří doma pro celou rodinu menu a ti ho na dekretu spravedlivě hodnotí. ( Tato zkouška se opakuje každý rok .) Plní se nováčkovská zkouška, první i druhý stupeň a další bratři skládají skautský slib. Oddíl se stává dobrým a pevným kolektivem a družiny úspěšně bojují o dobré umístění v celoroční hře oddílu „Kanadskou divočinou“. Dobrou pohodu po návštěvě rodičů a přátel, kteří upřímně nešetřili chválou, pokazila zpráva o náhlém úmrtí br. Františka Chudáčka – Inka,(82 let), obětavého skauta, woodcraftera, který našemu oddílu byl od začátku nenahraditelným rádcem. Měl s námi tábořit a pro nenadálou srdeční nevolnost se oddálil jeho příjezd na tábor. Na návštěvní den rodičů 13.7.1991 se ale přijel za námi na tábor podívat. Druhý den po návštěvě tábora srdce selhalo a br. Ink odchází k věčnému táborovému ohni. . .
Po táboře se musíme vystěhovat z „Bačkorárny“ a to do naší nedostatečně opravené klubovny. Dál většinu času, mimo skautskou činnost, věnujeme intenzivně opravám klubovny v Č. údolí a další činností je lesní brigáda. Vše za vydatné pomoci Old skautů. Hodně práce některé členy odradilo a z oddílu odchází …
S ostatními oddíly uklízíme České údolí a od starosty ÚMO 3 p. Kulhánka dostávají oddíly různé sportovní potřeby a z dotacích i peněžní příspěvky na opravy kluboven.Taky i nám bylo přispěno.
Na podzim se zúčastňujeme „Knappova memoriálu“, ale s průměrným umístěním.
Na začátku měsíce dlouhé noci v romantickém lomu u Žichovic za mrazu a sněhu zapalujeme slibový táborák pro další brášky, kteří splnili podmínky nováčkovské zkoušky.
Pomáháme s generálním úklidem parku na Homolce a o vánočních svátcích pomáháme s roznášením Betlemského světla. Vánoční oddílovkou se loučíme se starým rokem.
1992
S jarním sluníčkem se zúčastňujeme dalšího ročníku běhu Homolkou. Zlepšili jsme výsledky z loňska a tak ve dvou kategoriích jsou na prvním místě bratři Karel Franěk a Ondra Chvojka – Bauman. Za 5. středisko se jeden náš člen účastní V. junáckého sněmu v Praze.
Den matek letos oslavujeme v opravující se klubovně, o to ale slavnostněji. Skauti i vlčata předvádí maminkám co se již naučili. Kluci opět o tomto víkendu vaří pro své blízské v rodinách a všem chutnalo, neboť to potvrdili opět do dekretů.
Jsme vyzváni, abychom umožnili oddílu anglických skautů si s námi v létě zatábořit. Přípravy na mezinárodní tábor jsou náročnější , ale těšíme se. Dívčí oddíl 53. Šedá střelka se rozhodl tábořit poblíž ve stejném termínu. Po nás bude tábořit dívčí 50.odd. Černá střelka. Za vydatné pomoci oldskautů, nenahraditelné služby sestry Lídy Kaslové v kuchyni ( vařilo se tak pro 100. krků !) a za bravůrní tlumočnické služby br. Jirky Seidla – Balooa vítáme v údolí Výrovského potoka anglický skautský oddíl ze střediska British Scouts Western Europe z holandského Haagu, vedený vůdcem Normenem J. MacLeodem(viz foto uprostřed), který povoláním je jako skaut- instruktor pro techniku a trénink přežití v přírodě při plnění mimořádných úkolů vojenských pilotů NATO v Evropě.
Prožíváme společně zajímavý táborový program, který všem přinesl pevné přátelství – bratrství. Národně promíchané táborové družiny plní táborové úkoly. Jazyková bariera se už rozplynula po prvních dnech. Např. při noční hlídce budil a střídal čech angličana a naopak. To bylo buzeníčko. Náročná, ale pro kluky perfektně vzládnutelná byla společná komunikace při hrách… Oddíly si vyměňují vlajky a domovské právo a tak náš oddíl získává domovskou působnost ve skautských klubovnách ve státech Beneluxu a naopak Angličani u nás. Vydařený tábor končíme s příslibem příštího společného tábora na severozápadu Evropy.
Na Internetu objevujeme fotografie z tohoto společného tábora doplněné vysvětlením o československém skautingu pro zájemce z celého světa. Z tak kladného hodnocení nás všech máme moc dobrý pocit a jsme spokojeni co jsme dokázali. Autorem je Normen J.Mac Leod- vůdce našeho bratrského oddílu z Anglie. . Díky!
Začátkem dalšího skautského roku a s nadcházejícím podzimem koná oddíl přípravy na Knappův memoriál, kterého se zúčastňujeme, ale konkurence je dost silná.
Česká i anglická oddílová rada společně vydali dekrety o společném táboře pro každého účastníka a na slavnostních oddílovkách v Plzni a v Haggu jsou vzájemně předány.
Pokračují práce na klubovně, přijali jsme další nováčky, navštěvujeme pravidelně plavecký bazen v Plzni na Slovanech s cílem, že každý člen oddílu získá vlčka nebo odborku plavce. Na to dohlíží br.Tonda Skřivan – Monti, jehož zásluhou svítíme v celé klubovně.
Už nyní se i přes velkou vzdálenost připravuje mezinárodní tábor v Holandsku!
Vánoční oddílovkou se opět končí kalendářní rok.
1993
Již v měsíci sněhu intenzivně pokračují přípravy na Mezinárodní skautský tábor o prázdninách 1993. Česká i anglická oddílová rada se mezi sebou navštěvují a je dohodnuto místo konání ve skautské reservaci v Holandsku. Program SUMMER CAMPU ’93 je perfektně připraven bratry z Anglie. Vůdcem tábora se stává Greg Parker. Jako blesk z nebe se vytvořil závažný problém. Letního tábora by se rádi zúčastnili bratři z 54.oddílu Modrá Střela a s oddílem z Haagu další oddíl z Belgie. Bez dlouhého váhání dostáváme odfaxovaný souhlas o rozšíření počtu účastníků, ale i o změně místa táboření. Belgická armáda nám umožnila tábořit na jejich pozemku – jejich cvičiště o rozloze asi 7 x 14 km zapůjčila. Tato strategická změna byla domluvena s velením armády s kladným ústním souhlasem a to během půl hodiny! Pro nás, kteří pro táboření ve své domovině sháníme několik týdnů potřebné souhlasy od institucí, to zní jako pohádka.
Tábořiště je u městečka Herental se základnou ALICE SPRINGS GROBBEN DONK.
Tábor se dělí na pět subcampů pod názvy kontinentů a v každém je skupinka skautů z každého oddílu, pod mezinárodním vedením namíchaným z činovníků oddílových rad oddílů.
Vůdcem celého tábora, základny je br. Greg Parker a jeho žena Margaret.
V táboře je subcamp zastoupen Amerikou, Afrikou, Asií, Austrálií a Antarktidou.
Subcamp s názvem Evropa byl záměrně vypuštěn – v té již přece jsme! Subcampy si na ohništích vytvořených z poloviny 200 litrových sudů vaří denní menu, dle přidělených surovin a receptů a plní další společné aktivity. Na závěr se hraje náročná celotáborová hra.
Na závěr pobytu se koná v sobotu 17.07.1993 jednodenní výprava a to z tábořiště Herentál 129 km na pobřeží KNOKKE – HEIST, kde i přes chladné počasí jsme se všichni v moři vykoupali. Opět to byly dny neopakovatelného skautského soužití. Cestou domů využíváme zastávku až u nás doma a navštěvujeme naše tábořiště u Holostřev, kde letos táboří dívčí 50. oddíl Černá Střelka. Pohledem se potěšili a tak jsme zakončili prázdninové putování po Evropě.
Družina Sobů odchodem čtyřech chlapců z městské čtvrti Podzáhorsko se rozpadla a tak OR rozhodla, že historický oddílový symbol SOBA ponecháme všem členům oddílu a Old skautům. A družinový pokřik Sobů bude užíván při jednání oddílové rady.
Do Klatov se po prázdninách stěhuje br. MUDr. Jirka Seidl-Baloo se svou skautskou rodinou. Další oslabení oddílu a základ vlčácké smečky- děti kolegů br.Balooa- se na stezku do nového skautského roku s námi již nevypravily.
V září s novým skautským rokem se navázalo na tradici z let 68-70 s vydáváním oddílového časopisu „Šeďas“. Zástupce vůdce oddílu Aleš Skřivan – Žabák, se stal šefredaktorem, ale vydal jen dvě čísla před svým odchodem do 93.vodáckého oddílu.
Dál se Šeďas vydává s náplní přehledu měsíční činnosti a informace o naší Šedé Střele, s nápady a náměty i články pro vzdělání. Po několika číslech se dostává i do zájmu rodičů a je jejich dobrým zpravodajem. Vychází dle potřeby oddílové rady a tak má podtitul SEMTAMNĚGNÍK (vychází sem tam někdy !). Uspěli jsme na Knappově memoriálu.
1994
Pořádají se oddílovky – speciály na možné získání odborek ze znalostí o ornitologii, znalosti o zeměměřičství, o mapách a orientace v terénu. S těmito odbornostmi nás seznamují odborníci i neskauti.
V dubnu se zúčastňujeme zajímavého závodu s názvem „Stínadla v Plzni“ a s disciplinami Rychlých Šípů a Vontů podle knih Jaroslava Foglara, který pořádá skautský oddíl “ Žlutý kvítek“ ve staré části kolem náměstí u Pivovarského muzea.
Začátkem června pořádáme tradičně Koloběžkové závody (málokdo má dnes koloběžku a tak oddíl je zájemcům o svezení půjčuje). Zároveň se snažíme o získání členů do oddílu přehledem své činnosti na mobilním oznamovateli. Navazujeme s tím na historickou tradici skautů z II. střediska STOPA, jak jsme se dopátrali z jejich kroniky z let 1936 a z filmu pro pamětníky p.Čáslavského v pořadu ČT 1 „Hledání ztraceného času“ .
Změnou majitele obchodu v Pražské ulici ztrácíme výlohu pro náš oznamovatel, kde jsme pomocí textu a fotek br. Montiho seznamovali veřejnost se skautingem a s činností našeho oddílu a zájem byl velký. Bohužel nový majitel nemá o bezplatný pronájem zájem. V Tachovských lesích sázíme kolem našeho tábořiště a v místech po polomech nové stromečky .
Za klubovnou provádíme zemní práce a přistupujeme ke generální opravě staré kolny , po které zbyly jen ohořelé, polorozbořené zbytky. Kluci se rozhodli pro bezbarierový přístup do klubovny, pro případ, že některý romanticky založený tělesně handikepovaný chlapec projeví o členství v našem oddíle zájem. Bohužel tato myšlenka se zatím neuskutečnila.
Na letošní tábor se přípravují a zúčastňují se ho tři činovníci, jeden oddílový rádce, táborové družiny Lišek o 6 členech, Vlků o 7 členech a Bobrů (vlčata) o šesti členech a to je celý oddíl. Tento malý počet chlapců ( hlavní euforie skautování již vyprchala ) se pro život v táboře vyřešil smíšením vlčat a skautů do táborových družin, pro vyrovnání sil.Tábor se povedl. Náročné byly služby s tak malým počtem, ale i ty se zvládly a stejně dobře dopadla i celotáborová, na celodenní pozornost zaměřená hra, se soškami MOA. Oddíl si pořídil stejné kšiltovky.
V září do nového skautského roku chceme přijímat nováčky, ale zájem k naší lítosti není a tento problem není jen u nás v oddíle.
Ve stromořadí lip v ulici v Plzni nazývané po presidentu Eduardu Benešovi , kde v r.1968 v den výročí 28.října každý oddíl 5. střediska zasadil strom lipku, jsme nyní se smutkem zjistili, že naše lipka chybí. Musela ustoupit sloupu veřejného osvětlení. A tak v den narození TGM 7. března sází náš oddíl lípu novou jako poslední v pořadí.
Monti ji opatřil, odborně sestřihl a na zalévání rozdělil opatrovací službu mezi členy oddílu. Stromek nemá jednoduché podmínky pro svůj růst a zdálo se, že chřadne. Oddíl sází další. Jaká radost, když díky pravidelné zálivce a starostlivosti všech obě lipky se vzpamatovaly a rostou.
Knappův memoriál jsme obsadili jen s jednou hlídkou a umístnili jsme se na 8 místě. Místo závodu bylo na původním místě dříve konáných zpravodajských závodů a to u Boleveckého rybníka.
Roveři a starší skauti se zapojili do nabídnuté spolupráce s okresním hygienikem z Tachova Mudr. Jungrem do ekologické akce. Průzkum odebíráním vzorků vody, dna a zeminy z břehů říček a potoků přítoků řeky Mže a následné zkoumání v laboratořích KHS.
Vánoční oddílovka uzavřela kalendářní rok, ale skautský život běží dál!
1995
Jen co dovolí počasí, pokračuje o weekendech sehraná průzkumná družina s hygienikem s výzkumem zátěže přírody na Tachovsku.
U příležitosti 5 let od obnovení činnosti oddílu se uskutečňuje „Setkání tří skautských generací“. Byli pozváni všichni co prošli oddílem od jeho vzniku.
V květnu pořádá naše 5. středisko „Střela“ Rádcovský kurz – zúčastňují se ho i naši rádcové . Organizační službu zajišťují i naši činovníci. Na chatě v Lomu u Stříbra a na našem tábořišti u Výrovského potoka u Holostřev. Koloběžkové závody se konají tradičně na plzeňském náměstí, ale na druhé straně kostele sv. Bartoloměje mezi ním a parkovištěm před radnicí města. Toto místo jsme si nevybrali, ale museli jsme ustoupit z prostoru historického místa pořádání, neboť v tomto dni je na náměstí předvolební akce strany ODS. Přijali jsme výměnu a výhoda je, že blahodárné sluníčko nám neovlivňuje závodníky a pořadatelskou službu. I blahodárný stín je potřebný. Ani letos náborová akce na rozšíření členstva třiapadesátky se nepovedla.
Nevysvětlitelným úředním omylem Pozemkového fondu v Tachově, u kterého jsme v nájmu s naším tábořištěm na Výrovském potoce, došlo k tomu, že byly vydány dvě nájemné smlouvy. Naše údajně o tři dny později….a tak pražská spol.s r.o. Gemini, která umožňuje za úplatu městským dětem z Prahy rekreační pobyt v přírodě, získala přednostní právo na pronájem tohoto místa.
Tábořiště za důležité pomoci dívčího 50.oddílu Černá střelka s vůdkyní Madlou – Marií Molkovou, která bude po nás tábořit, získáváme na břehu Hamerského potoka u vesničky Brod nad Tichou na území staré sklářské huti v romantickém prostředí.V pozadí údolí je nevyužita desítka finských chat, několik zděných provozních budov a nefunkční čistička odpadních vod bývalého pionýrského tábora ROH, dětí ze Škodovky Plzeň. Místo „Karolina Dolina“ nám bylo zapůjčeno za symbolickou jednu korunu. Tábor byl ve znamení „Uzlů „, a tak každý den byl věnován znalosti jednoho uzle. Pořádán byl za vyjímečných podmínek na vyjímečném místě a přesto vyjímečně zdařilý. Oddíl má 21 členů a hrajeme celotáborovou hru „Cesta za pokladem Hobitů“ V západočeském tisku jsme byli za chování a za činnost pochváleni paní správcovou, u které jsme od začátku našeho příjezdu ne zrovna snadno získávali přízeň. Kontrola hygieny dopadla na výbornou. Klasické vybavení tábora improvizujeme chemickými WC.
S koncem prázdnin se starší skauti a roveři loučí cyklistickou výpravou na Radyni a do Šťáhlav na Kozel a Lopatu. Dál pokračují práce na opravě klubovny.
- dne měsíce padajícího listí se naše vlčata probojovala na třetí místo ve zpravodajském závodě bratra Jožky Knappa.
Podzimní přírodu studujeme na výpravě v listopadu u zříceniny hradu „Lacembok“ u hájenky „Holubí Hlava“, která nám byla zapůjčena k obývání skupinou historických střelců, kteří nás již několikrát navštívili na táborech s ukázkou střelby z historických zbraní.
Starší skauti a roveři pomáhají svou službou na slavnostním benefičním představení“ Rusalky v divadle J.K. Tyla v Plzni.
1996
V létě se koná Západočeské Jamboree – účast našeho oddílu je 100% a velký úspěch mají opět koloběžkové závody. Skautky ze Šedé Střelky vedle naší koloběžkové dráhy pořádají soutěž „Líného kola“, kdy cyklista určenou dráhu musí ujet co nejpomaleji.
Vlčata postupují z druhého místa v okresním kole “ Závodu vlčat a světlušek“ do oblastního kola, kde jsou pak šestá.
Slim z důvodů pracovního zaneprázdnění předal přípravu a vedení tábora svému zástupci bratru Markovi Lukášovi. Tábora se zúčastnil, ze starších z oddílové rady, bratr Monti.
Tábor proběhl v hlubokém údolí říčky Javornice u obce Chříče, okres Plzeň-sever Křivoklátsko. Táborový kruh stál poblíž hájovny Čertovec, podle které dostal tábor název.
Tábořiště letos vybrala a jako první tábořila děvčata ze Šedé Střelky. Léto bylo toho roku více než deštivé a když na tábořiště dorazili hoši, nedorazili na louku, jak jsme předpokládali, ale na (jak to trefně nazval Monti) „krokodýlí farmu“. Rozmočená zem způsobila nestabilitu táborové brány, což způsobilo zranění našeho hlavního kuchaře Turbánka, které se takticky dlouho tutlalo, až foto a následné pokračování dalšího vypravěče bratra Jiřího Křenka, podalo patřičné vysvětlení. Nyní mu předávám slovo:
Celotáborová hra (CTH) se rozehrála pod taktovkou Dzina a nesla název „Nová zem“.
My účastníci jsme se mezi sebou nazývali prostě „Vory“, protože celou CTH se táhlo jako Ariadnina nit právě téma vor. Nemohu nevzpomenout silný zážitek z konce tábora, kdy jsme se rozhodli zvěčnit se na hromadném fotu na vysoké táborové bráně. Fotka se docela vydařila, bohužel nebyl nikdo natolik duchapřítomný, aby vyfotil jak se brána řítí dolů s hromadou zatím živých skautíků. Hned po pádu brány jsem nabyl dojmu, že nám v oddíle přibude několik vozíčkářů a několik členů docela ukončí činnost, ale nakonec to odnesl jen Turbánek zlomeným zápěstím. Byla to taková hezká tečka za tím naším táborem. Na tomto táboře jsme dostávali šedá táborová trička se znakem střely a tak jsme museli ztrpět výkřik jistého fotbalového trenéra „Hej!! Ty s tim hradem na zádech!!“.
Ještě v létě probíhá roverské putování Šedé střely a Šedé střelky na zpět na Křivoklátsko.
Na podzim probíhají dvě legendární výpravy Krašov (neboli Švestková výprava) a Strmilov (zde urážíme „symbolických“ 53 kilometrů). Obě výpravy probíhají společně s Šedou střelkou.
Pokračuje rekonstrukce naší klubovny, která dostává nový kabát a parketovou podlahu ve velké klubovně.
Vlčata vítězí na „Knappáku“. Poprvé běžíme běh Terryho Foxe. Zúčastňujeme se volejbalového turnaje Vánoční kometa pořádaným skautským oddílem 96. odd. Řeka.
1997
V měsíci hladu – únoru na „Zpívánkách“ získali 1 místo duo Pajasan a sestra Ježek dívčí Třiapadesátky. Také naši oldskauti Čingo, Jarda Balda, Šiška, Slim, Míša z Prahy, Ríša, posíleni br. Pindou z Černé střely vyzpívali druhé místo a vystoupení je zaznamenáno na audio-kazetě vydané v nahrávajícím studiu „AVIK“ Plzeň!
Na jaře proběhl první Zelený víkend. V oddíle začíná menší útlum činnosti. Máme čím dál tím méně vlčat, ale zdravé jádro oddílu, i když stárnoucí, stále drží. V dubnu při úpravách tábořiště v Holostřevech po šesti letech demontujeme táborovou věž.
Posledního května pořádáme na náměstí Republiky koloběžkové závody.
Dne 20. června – měsíce růží se oddíl schází na slavnostní oddílovce za přítomnosti br. Františka Hájka- Činga a dalších Old skautů, kde vůdce oddílu br. Pavel Pokorný-Slim předává vedení Třiapadesátky Markovi Lukášovi podle protokolu stanov Junáka. Br. Jarda Balda pak hospodaření Jendovi Lukášovi-Kasijovi.
Markovo zástupci se stali Jan Lukeš-Turbánek a Petr Poláček-Dzin.
V tento okamžik předávám symbolicky husí brk na další pokračování historie našeho 53. chlapeckého oddílu Šedá Střela Plzeň bratru Jirkovi Křenkovi.
Pavel Pokorný – Slim
Historie oddílu od roku 1997
Od roku 1997 se vedení oddílu vystřídalo více vůdců a tak za ně za všechny převzal jejich úlohu br. Jirka Křenek – Václav a sepsal tuto nejnovější část historie našeho oddílu, dejme mu tedy slovo:
1997
Tábor se uskutečňuje pro skauty 3 týdny, pro vlčata dva (společný týden se týká těch starších z chlapeckého a dívčího oddílu).
Na tábor se navracíme na staré tábořiště k soutoku Výrovského a Kosovského potoka.
Tábor tentokráte probíhá trochu netradičním způsobem – první týden tábora je společný pro Šedé rovery a rangers. Tento týden byl nezvykle zproštěn větší části táborového drilu a byl zaměřen především na pohodu. Ještě nezvyklejší se nám potom zdál nájezd vlčat a návrat k táborovému řádu na další dva týdny. Ale všechno má své. Otec letošní celotáborové hry (CTH) Sošky (nebo spíš Šošky) byl bratr Turbánek. Závěrečné kolo hry mělo pro Jirku a Baumana klíčový význam v jejich dosavadním i budoucím životě – po víceméně neúspěšném zápolení ve hře během tábora nakonec prohráli i závěrečné kolo, a proto se rozhodli, že začnou časovat světaběh jako před Šoškami a po Šoškách. Útěchou jim v těch těžkých chvílích byla hřejivá věta bratra Rudolfa (ten nesl porážku mnohem lépe): „K večeři budou knedlíky s cibulkou.“ Tábor je ve znamení bordó triček s hlavou výra.
Na sklonku léta opět vyrážíme se staršími „šeďačkami“ na dobrodružné putování, tentokrát podél řeky Střely.
Vlčata i roveři se umisťují na 3. místě v Memoriálu Jožky Knappa.
Na výpravě do Rokycan vzniká roverský pětilístek PATOJIBARA s heslem „Keep up the fire“, který bude mít v následujících letech lví podíl na vedení oddílu.
1998
Další zelený víkend byl opět ve znamení okopávání obrubníků – několik nás je dokonce vyfotografováno při této bohulibé činnosti v novinách. Vlčata vítězí v okresním kole Závodu vlčat a světlušek, na oblastním kole v Přešticích končí na 6 – 7. místě.Získáváme na tuto louku povolení k táboření na léta 1998-2000.
Před odjezdem na tábor na poslední chvíli sbíjíme za hrozných veder podsady z prken darovaných od našeho Old skauta br. Pavla Gallivody. Tábor rozbíjíme na starém dobrém tábořišti u Výrovského potoka.
Po stopách Cyra Smithe nás provází bratr Turbánek. Celý tábor je kořeněn nočním ospalým vysedáváním v Turbánkově stanu a luštění tajné zprávy, což bylo koloritem letošní CTH. Velkým slavným počinem letošního tábora je poražení „velkého stromu“ (dva roveři porazili obrovský suchý smrk, bohužel už měl jiného majitele- červotoče a kůrovce). Na podzim vítězíme na Memoriálu Jožky Knappa v kategorii roverů a vlčat.
V říjnu vystupujeme na Radyni při střediskovém výstupu. A dál pokračujeme v práci na klubovně- teď jsou na práci obklady stropů. Zahajujeme hru “ Ferda Mravenec“. Na oznamovateli se objevuje velký plán této hry.
Dál pokračuje proces utěšování klubovny – po parketové podlaze přicházejí na řadu stropy, aby jim to nebylo líto a pobíjíme je prkny.
1999
V únoru pořádáme s šeďačkami společný víkend se zpívanou a výpravou do bazénu v Mariánských lázních.
Letošní tábor je zvláštní hned několika příznaky najednou. Za prvé místem – tábor se nekoná u Holostřev, ale na tábořišti 77. oddílu Albatros u Hrádku u Sušice, za druhé osazenstvem – na ne příliš velké loučce jsou stojí vedle sebe totiž hned dva táborové kruhy, jeden náš a jeden Šedé střelky. CTH byla tentokrát svěřena do rukou roverské družiny „PATOJIBARA“, která se inspirovala v antických bozích a hra se jmenovala PERTYPERLY. Ke zchlazení horkých hlav nám sloužil rybníček nebo ledová říčka Ostružná (táborově Ostružina). Letošní trička jsou tmavě zelená se symbolem tábora.
Bylo věru třeba nejen kvůli solidním vedrům, ale i kvůli nesvárům s „šeďačkami“. Záhy se ukázalo, že soužití na jedné loučce nedělá dobře vedením obou našich oddílů a tábor skončil rozvázáním frojndšaftu se šeďačkami, což nás mladší trošku mrzelo. I tak to byl pro všechny krásný tábor s výlety na Svatobor, Rabí…
Vlčata jsou na Knappáku druhá.
Na podzim se ještě odehrává památná událost. do našeho chlapeckého oddílu vstupuje sestra Any. Na změně pohlaví netrváme.
2000
Hned v lednu podnikáme výpravu do Údolí písečného červa, v březnu do Leopoldova poblíž Radkovy chaty. 24. března 2000 také pořádáme téměř masovou akci Setkání po deseti letech obnovy Třiapadesátky. Z pozvaných 170 bývalých i současných členů se jich dostavilo 67, což je také úctyhodné číslo.
Oldskauti brigádami a příspěvky nashromáždili 16 tisíc Kč a zakoupili 7 m teepee pro oddíl na tábor k večerním šplechtům u ohně a předali ho oddílu na srazu generací.
Před odjezdem na tábor opět stloukáme podsady z prken od bratra Galivody, jak jinak než za strašných veder. Na tábor se vracíme k Výrovskému potoku, kde se Patojibara vtělila do role Inků, ve kterých zůstala po celé CTH. Netušíme, že už se poslední rok v klidu brouzdáme k Výrovské přehradě a běháme po „Svážné“ a netušíme, že tábořiště nám na další léta zabere nějaká pražská organizace. Záhadným způsobem byla pronajatá louka Pozemkovým Fondem v Tachově odprodána org. GEMINI s.r.o., Praha.
2001
V zimě konáme výpravu na Špičák s ne příliš hojnou účastí. Oddílová rada má plnou hlavu starostí, kam se vrtnout na tábor, protože tábořiště na Výrovském potoce už není „naše“. „Naštěstí“ se tou dobou rozpadá oddíl Žlutá střela a my jeho zbytky (vlčata: Cimbál, Mandík, Pája, činovník: Šnek) pohlcujeme i s tábořištěm u Ostřetína. Místo je to na náš vkus trochu nezvyklé. Byli jsme zvyklí mít tábor v údolí u potoka. Tohle byla otevřená louka jen s pramínkem vody a s výhledem do širého okolí na kravské pastviny. Trochu nám dělal starosti vítr, který si několikrát umanul, že nám vezme kuchyni, ale nakonec vše dobře dopadlo. Potok zastoupil blízký rybníček s rezavě hnědou čirou vodou. Asi dvě stě metrů od našeho tábora vyrostl tábor smíšeného plzeňského oddílu Žlutá střelka, se kterou jsme hráli známou terénní hru „Kulíkárna“. Patojibara tentokrát připravila téměř divadelní CTH Nikola Šuhaj – toho ztvárnil br. Pajasan. Koloritem celého tábora byly endérácké kloboučky, které sehráli roli loupežnických kostýmů. Další výraznou postavou hry byl zlotřilý Kryšpín, kterého obsadil br. Kiwi.
V září podnikáme první nábory na školách, protože máme žalostně málo vlčat a počet dospělých lidí v oddíle přerostl počet dětí. Nabíráme romské chlapce ze sídliště Vinice, se kterými máme bohužel ty nejhorší zkušenosti a ani v oddíle dlouho nevydrželi.
2002
Na jaře se účastníme Západočeského jamboree na plzeňském výstavišti.
Táboříme opět u koňské vesničky Ostřetín. Počet vlčat je opět přibližně vyrovnán s počtem dospělých. Malebné slůvko Mumlava bylo názvem letošní CTH. Nechali jsme se inspirovat hudební skupinou Jablkoň. Hra se tentokrát ponořila do vodní říše a její otěže pevně drželi v rukou strážci pramene a tajemní mniši s píšťalkou.
Na podzim přebírá vedení oddílu od Marka bratr Dzin na slavnostní oddílovce, kam se dostavil i br. Čingo a další oldskauti a oldskautky (Blanka, Danajka…).
Do oddílu se po letech absence (studium mediciny) vrací br. Puštík a jako porodník by mohl ovlivnit nábor do našeho oddílu.
Opět vyrážíme verbovat do škol. Tentokrát dopadají nábory trochu lépe.
Na podzim podnikáme několik výprav (např. podél Berounky).
2003
Z jara podnikáme výpravu na Javornou. V dubnu jedeme na víkendovou výpravu do ekologického střediska Ametyst, které jistou dobou sídlilo v Černotíně u Dobřan. Jedním ze zakladatelů střediska je sestra Sojka (z Šedé střelky).
Už by to asi chtělo nějakou změnu, aletáboříme opět u Ostřetína. Břímě CTH tentokrát částečně snímá z beder Patojibary čerstvá (o to méně vytrvalá) síla bratr Puštík jeho hra z tématikou burských válek Mafeking. Hra je hezky zdokumentována a hereckými scénkami a taškařicemi jen hýří. Závěr tábora Dzin ozajímavňuje zprávou, že pokládá vedení oddílu a je třeba zvolit nového vůdce. Po dlouhých debatách a rozvahách v týpku i jinde se rozhodujeme, že v září povede oddíl bratr Tomek Křenek. Má to obrovskou výhodu, že k jeho osobě máme bratra dvojče br.Jiřího Křenka, který ho může v nebezpečných okamžicích zastupovat a vůdce oddílu bude chráněn. V srpnu si užíváme roverského putování v Předšumaví, které poslední den Bauman, Tomek a Václav završují heroickým výkonem – pěšky z Velhartic do Plzně za jeden den (cca 70 km).
Neleníme a podnikáme opět nábory ve školách. Náborová hra „Dokresli prasátku ocásek“ konečně sklízí úspěch a nám nevadí, že „teď ocásek trochu běží za prasátkem“, protože přijímáme asi jedenáct nováčků a konečně se z nás opět stává plnohodnotný oddíl. Každý měsíc pořádáme jednu výpravu.
2004
V únoru bratr výletář Bauman domlouvá s místními skauty výpravu do Kašperských Hor, kde přespáváme v jejich klubovně na lyžařském svahu. Účast je natolik hojná, že se část z nás starších rozhoduje pro přespání ve stanu. Další akcí je také povedená jarní výprava na faru do Domaslavi. Nevšední zážitek nám také poskytnul střediskový výjezd Postřeliny.
Týden před táborem nám bratr Kuře vypravuje velmi špatný vtip, že naše tábořiště u Ostřetína je obehnáno probíjející ohradou a popásají se na něm krávy. No, člověk nikdy neví, a proto jsme se záhy na tábořiště vypravili. Pohled na kravinci ztřísněnou loučku uvězněnou v ohradníku nám zkřivil obličeje v bolestný škleb. Ze zoufalství si říkáme, že kdyžtak budeme vždycky přelejzat přes ten ohradník, a že kravince odklidíme…ale vidíme, že to nikam nevede. Jedeme hned na úřad do Bezvěrova, kde nám vydali povolení k táboření. Ještě komičtější nám připadalo, že hygiena nám tedy vydala povolení na tábor v kravské ohradě. Na úřadě v Bezvěrově nám jakási úřednice sděluje, že starosta je na dovolené. Nakonec se společnými silami dopátráváme, že nám už několik let vydávají povolení na pozemek, který jim nepatří. Paní úřednice nám nabízí náhradou „tábořiště“ na zahradě místní mateřské školky. Ještě večer se schází u Radka v klubovně krizová rada na záchranu letošního tábora. Po všemožně krkolomných návrzích (např. vmáčknout se na louku ke žluťákům) vychází jako nejlepší řešení tábořiště u Kosího potoka. Jediný háček byl v povolení od majitele louky (majitele se nám nepodařilo od zimy sehnat). Během jednoho dne obíháme povolení od lesů a hygieny a začátkem července jako vždycky jedeme šťastně na další tábor. Uf, že nám to ale letos dalo zabrat.
Místo na soutoku Kosího a Kořenského potoka považuji za jedno z nejhezčích tábořišť, na kterém jsme kdy byli. Celotáborová hra si letos vysloužila název podle hlavní postavy, kterou byl charismatický děd, tedy DĚD. Na táboře máme návštěvu, tajemného cyklistu, který je jedním z pronajimatelů louky a člen Woodcrafterského kmenu, který tuto louku několik let využívá. Včas nám bylo oznámeno, že příští rok si musíme najít jiné tábořiště.
V září opět nabíráme několik nováčků ze škol.
Na podzim jedeme na víkendovou výpravu do Prusin – nového působiště Ametystu. Společně se Stříbrnou střelkou hrajeme hru O plzeňský poklad
Vánoční odddílovkou jsme se rozloučili s dalším rokem.
2005
V únoru bratr výletář Bauman domlouvá s místními skauty výpravu do Kašperských Hor. Ano, tento rok je vskutku v čemsi podobný tomu předcházejícímu. Ovšem my víme, že nikdy nic se neopakuje úplně stejně. Kašperští skauti byli vyhnáni z jejich dosavadní klubovny, která nyní slouží v rámci zrůdně komerčního a strojového lyžařského areálu k prodeji piva, párků a jiných pochutin. Inu, doba jde kupředu. Skauti se ubytovali v náhradní klubovně o kousek dál proti sjezdovce. Změna je život. Jistá změna se během Kašperské expedice odehrála i v našem oddíle. Bráška Pája po dohodě s námi opustil oddíl. Další akcí je také povedená jarní výprava na faru do Domaslavi. Pozorný čtenář jistě zaznamenal další nenáhodnou podobnost s rokem 2004. Výpravy do Domaslavi mají vždycky své výjimečné kouzlo. Fara dýchá jakýmsi tajemstvím a vane z ní příjemná energie. Bratříčkové Kasky, Křeček a Mlok zde skládají vlčácký slib na louce u lesa. Mrazivá teplota dodává slibovému ohni trochu jinou atmosféru než při táborových „slibácích“.
Propuklo jaro a spolu s ním starosti o tábor. Tábořiště posouváme asi o 9 km proti proudu Kosího potoka k bývalému Českému mlýnu. Letos shánění tábořiště nebylo tak dramatické jako loni, a myslím, že to nikomu nevadilo. Před táborem ještě podnikáme s několika odvážnými vlčaty a skauty (Křemílek, Kotva, Mončičák, Atlet) výpravu do těchto míst. Celá svita je od rána do večera bičována neúprosným vedrem a jen chladivé vody Kosáku jsou nám útěchou. My alergici si přímo chrochtáme, protože pan Mička zrovna svým traktorem žne okolní luka a za ním se zdvihají obrovské žluté pylové mraky. Konečnětábor. Všichni to známe, celý rok na něj čekáme a teď se zdá, že ten rok byl okamžik. Zase nám ze svého tracku kyne pan Hauptman a jeho paní (snad si to kynutí nevyloží nějak osobně). A přece je to vždycky jiné. Tentokrát nám se stavbou pomáhá několik tatínků, aby věděli zač je toho loket. Na táboře rychle vlčíme. Není divu, protože celý tábor je podmalováván skřeky Mauglího, Baghíry, Balůa, Akély, Rakši, Šedáka, syčení hada Ká… Zase krásná část roku za námi. Pro nás co jsme nastoupili do pracovního procesu byl návrat do Plzně skutečně pecka.
V září opět zahajujeme… a když je září, tak už jsou vlastně skoro Vánoce, a když se přehoupnou Vánoce, tak už je vlastně skoro tábor 🙂
2006
Ono se řekne napiš historii oddílu za rok 2006, ale napiš jí… když už člověku není devět a paměť už tolik neslouží, mozkovna se marně snaží upamatovat, co jsem měl dnes k snídani, profouknout záhyby zanesené různým informačním balastem. Ale tak, snad přeci jen něco… ano, už si vzpomínám. Boby s fialovou střelou – první vlaštovka mezi mezi oddílovými akcemi, první plůdek ze setkání vůdců v zasněžené Železné rudě. Ne! Není tomu tak. Ono to tam v té hlavě je. Jen si vzpomenout. Před touto první vlaštovkou totiž předcházela jakási nultá vlaštovka, která na sebe vzala podobu dopoledne v tělocvičně s fialovou střelou.
Pátrám dále a již mi na mysli tane další akce. Masivní akce střediskového charakteru: Postřeliny poblíž Tišiny u Kožlan. Z mého pohledu velmi vydařená akce. Celá Střela se jakýmsi způsobem sjela na louce u Tišiny, kde tři dny všelijak zápolila v rámci zajímavých hříček a zábav, především bojovala proti černokněžníkovi Pentamorovi. Nerad bych nějak naši Šedou střelu vyzdvihával nad ostatními oddíly, ale… tedy chlapci, v tom mezioddílovém klání jsme jim všem dali na zadnici. Jnu, i takoví umí být Šeďáci.
Další výraznou záležitost dvatisícešestky mám spojenou především s osobitým horníkem, jehož některá slova bych zde rád zvěčnil: „Zdař Bůh nacházíte se ve štole Ondřeje Šlika kdo to byl Ondřej Šlik Ondřej Šlik byl horník který sfáral v tomto dole to co zde vidíte je důlní čerpadlo zvané horníky Prase jelikož když čerpalo tak chrochtalo nechci urazit pány inženýry ale tato rubačka zvaná Bejčák stála za ho a nikdo z chlapů s tim nechtěl dělat máme mrtvé studené necitlivé hnáty…“, a tak dále a tak dále. Čárky a tečky ve větách jsem úmyslně vynechal vzhledem k intonaci a rychlosti řeči Pana horníka. Dokonce jsem uvažoval o vynechání mezer mezi slovy. Zkrátka, my kdo jsme tam byli víme, že mluvím o výpravě na letošní tábořiště a ten pán je z hornického muzea v Plané u Mariánských lázní. Hrstka nás průkopníků se vydala očíhnout terén na loučku, kde brzo strávíme dva týdny. Naše louka naštěstí o fous unikla jarním záplavám rozvášněného Kosího potoka, kterým podlehla okolní zabahněná lučiska (krom snad „luk Ženskejch“, ale tyto louky byly na omak nepříjemné jako neholená tvář táborníka po jednom týdnu pobytu). Nádhera. Loučka krásně zapadlá, odříznutá od světa, tůň na koupání, romantika k pohledání. Nemohlo nás nenapadnout, že výpravu protáhneme až do tábora, ale to by se asi maminky setsakramentsky zlobily, takže jsme se vrátili zpátky do Plzně a alespoň jsme si neodpustili dvou a půl hodinové zpoždění.
Tááák. Tábor! Je to tu. V šest hodin zvoní budík a já si uvědomuji, že je to po roce zase tady. Dva týdny zcela jiných neměstských starostí. Kdy nás to omrzí? Asi nikdy… Náklad táborových věcí poznamenal (mám chmurné podezření, že trvale) naší klubovničku vyvaleným žulovým kvádrem, který bránil tracku páně Hauptmanna a jeho paní v průjezdu. Táboříme opět u Kosáku, ale opět trochu jinde (blíže k Černošínu), asi o pět kilometrů po proudu 🙂 Nebudu zde sáhodlouze, ale zajímavě, popisovat táborové dění a vše s tím spojené, poněvadž to přesahuje rámec této publikace (tuto formulku jsem se naučil na vysoké škole). Zmíním jen výraznou zvláštnost letošního tábora: byly tam s námi celou dobu dívky ze Stříbrné střelky. Domnívám se, že přítomnost obojího pohlaví na loučce výrazně zkvalitnila tábor. Rytmus cétéháčka udílel na svůj bubínek charismatický šaman, který napomáhal v boji proti mrzké pirátské lůze a spolu s našimi hochy a lesními lidmi dovedl kmen Bílých lidí ke svobodě.
Tábor, prázdniny a horké léto za námi. Řehole začíná. Nástup do školy, do práce či jinam. Zkrátka nic příjemného, až na to, že začíná také skautský rok a tedy další skvostná dobrodružství. Dejme se do toho. Hned první zářijové dny jsme podnikli my, starší chlapci, zátah na základních školách a, jak by řekl bratr Monti, zase nula mínus. Nabrali jsem, tuším, devět nováčků.
Na podzim jsme zasáhli do tradice oddílu tím, že jsme jeli do Kašperek o krásném babím létě, místo tradičního ledna. Příjemné…
Co dál?…co…ano. Oddílové jamboree a Knappův memoriál v jednom skautsky nabitém dni. Na Knappáku jsme obsadili nádherná předposlední místa.
Již na sobě pociťuji, že čtenář musí být četbou notně unaven, proto jsem se jal odstavce sekat, jako Baťa cvičky. Dostávám se k jednomu z posledních milníků roku 2006, a tím byla výprava na faru do Bukovce, jejímž koloritem bylo ohavné deštivé počasí, které nás hnalo do bývalého příbytku monsiňora Říhánka (kněz – bývalý obyvatel fary). Svou záhadnou přítomností nás občas oblažil zvláštní správce fary pan Drudík (zvaný Drudy), kterému bych někdy ještě rád potřásl špičkou ruky.
Letošní zima měla takovou zvláštnost, a ta zvláštnost tkvěla v tom, že vůbec nepřišla. Možná usnula, zapomněla, nebo se jí prostě letos nechtělo, ale zkrátka celou letošní zimu byl podzim. Proto jsem si mohli dovolit tolik podzimních výprav. Poslední z nich už byla pouze jednodenní procházka z Rokycan do Šťáhlav, kde chlapci zkoumali stále se šířící stopu lidstva – odpady.
„Narodil se Kristus Pán, radujmééé séééé…“. Šťastný a veselý Vánoce, šťastný a veselý nový rok, šťastný a veselý
2007
Dva tisíce sedum…dva tisíce sedum, co se to tehdy vlastně stalo? Co ono se to tehdy stalo? Únor, obloha byla zatažená, sychravo, šály či šátky na krku, mnozí zdravotně nalomeni až zlomeni. Snad i hutník na nádraží pochrchlával. Tak začínala výprava do přírodního parku Trhoň na Rokycansku. Účast byla tehdy valná podobně jako počasí, den snad mohlo prozářit pouze slunko v našich duších. Trhoň nás objala svými studenými, olezlými větvemi a kluzkými kameny. Nakonec se výprava samozřejmě jak jinak než povedla. V samém závěru výpravy nás počasí zahnalo na čaj do dnes již legendární pizzerie v Holoubkově. Tam totiž Mňahovo srdce zahořelo láskou k tamní velmi pohledné obsluze. Tato hezká vzpomínka zůstane navždy v nás.
Do skautského důchodu daleko, táhneme tedy tu šedou skautskou káru dál a jako plod oddílových rad vzniknul jakýsi táborový cyklus na téma živly (konkrétně tedy: země, vzduch, oheň, voda).
Skočme tedy zjara na zem a to do Domaslavi. Tam totiž probíhala výprava na toto téma a musím říct, že velmi zdařile. Hráli jsme několik povedených her a taškařic, které snad obohatilo všechny zúčastněné. Snažili jsme se na naši matičku podívat z několika úhlů. Jako na planetu, jako na živel…zkrátka snažili jsme se jaksi přiblížit jakou řečí s námi zem mluví a že to není mrtvý objekt, ale živoucí..ehm…bytost.
Pokračujme živelně dál. Oheň. Když oheň, tak výprava do Srní. Jeli jsme na chatu, kterou nám poskytnul Kameník (Cíbův tatínek), který nám vydatně pomáhá všemožnými způsoby, ať už pomocí při stavbě tábora, či půjčováním Katly neboli Cíbobusu. Posílám mu tímto nehmotný dík. Srní se zapsalo asi jako jedno z nejhezčích míst, kam třiapáďa kdy jela na výpravu. Nádherné šumavské hvozdy a roubenka, kterou jsme obývali, stála uprostřed nich. Oheň prohoříval celou výpravou jako červená nit, ať už o něm mluvil čert nebo nukleární fyzik. Poslední větu si dovolím napsat zcela bez kontextu: Navštívili jsme pramen u Hauswaldské kaple. Mně se totiž líbí vyslovovat pojem „Hauswaldská kaple“.
Blížíme se k táboru. Na předtáborovce jsem nebyl. Uctím tedy její památku mlčením.
Tábor! (my zasvěcení už se nemusíme rozhňahňávat popisem, co všechno toto magické slovo znamená. My totiž,… my totiž víme.) Opět chvilka napětí bude-li posicíno. Bylo. Jak bych to jen, heršvec, tábor je tak dlouhej a mně se to nechce popisovat… hele podívej se, asi takle. CTH bylo na rytíře a nakonec to vyhrál Tatík.
Tak, to jsem poměrně elegantně vybruslil z popisu tábora. A to už se mi lepí sníh na boty a skoro po kolena se do něj bořím, protože už vůbec nejsme na táboře, ale na výpravě na Křížový vrh a je listopad. My bobujeme, koulujeme se a hlavně jsme na vzduchu (což je poslední živel cyklu).Vybavuje se mi popěvek výpravy a tím jest: „Je to dobře náhodou, že nežijem pod vodou, na vzduchu, na vzduchu, můžem zpívat ejchuchu!“ Mno, hlavně, že si zpíváme, ale vlak jsme zase dobíhali.
A to byl taky poslední sníh toho roku. Zima jen nakoukla… A je tu čas Vánoční…
2008
Nemohu zapomenout na zvláštní komorní výpravu na faru do Hřešihlav. Malebná, jaksi kulatá krajina a sychravé podmínky. Jelo nás jen šest, a při dlouhých večerech bez elektřiny se počala rodit CTH. Z klidu nás vytrhla jen tajemná obrovská myš, která spořádala půlku vánočky. „Ta měla ale hlad…“ Klid, nebyla to myš.. naopak, byla to kočka.
Třesk! A hned ten Velký… to byl námět dalšího výpravového cyklu. Tedy vznik světa.
Jarní tání nás zaneslo ke Slimom na chalupu do Kosova. Tam jsme se také začali zabývat hlubokou a poměrně starou otázkou vzniku světa. Vynořují se mi vzpomínky na pana policistu z Borovan, který byl znepokojen tím, že pátráme po tom, zda má na kácení v lese oprávnění. Dál si vybavuji skvěle vycvičeného divokého kance, jehož silueta na obzoru mizela, natočil-li se čelem nebo zády, čímž připomínal kapra. Poslední vzpomínkou je pak trvalá rýha na podrážce mé levé prestige, která vznikla bržděním při koloběžkařských závodech.
„První vodní potvory, pak dokonce lezou na břeh.“ Tak by se snad dal vystihnout hrubý námět další výpravy k nám na chalupu do Neuraz. Nebylo snadné sehnat pár živých trilobitů, brontosaurů a šavlozubých tygrů, ale nakonec se to snad povedlo.
Proud času nás žene dál a dál a vyhodil nás na předtáborové výpravě. Písnička se opakuje, bude loučka posekaná nebo ne.. Napadá mě, že by z tohoto dilematu před lety jistě vznikla hezká lidovka s textem typu: „Éééééééééj, bude posicíííno a lebo ne, lebo dáme stáááány na pole…poseč sedláku, poseč nám lůčku, lebo ti useknu sekérečků ručku…éééééj poseč lůčkůůůů!“.
„Byl jsem tak unavený a ospalý, že jsem se skoro neudržel v sedle. Někde jsem musel přenocovat. „Nejlíp někde, kde nejsou vlci,“ řekl jsem Pírkovi a myslím, že v tomhle jsme byli oba zajedno. Kdo vlastně vyšlapal tu stezku přes hory? A kdo vymyslel, kudy povede? Museli ji vést nad takovými strašnými srázy a kolem nejistých útesů? Kdyby Pírko udělal jediný chybný krok, oba bychom spadli do propasti a nikdo by se až na věky věků nedozvěděl, jak to bylo s Karlem Lví srdce a jeho koněm.“ … Tak to byla ukázka z knihy Astrid Lindgrenové Bratři lví srdce, dle níž se odvíjela celá CTH. Dokonalý chlapec Jonatán, Suchárek, Tengil, obluda Katla, Žofka, had Karm, hostinský Jossi a pohádková Nangijala… Na tábor jsme jeli opět se stříbrnými dívkami a naším společným tématem se staly návštěvy (čtěme temným hlasem).
Po táboře nastala pro mě měsíční doba odloučení od oddílu, neboť jsem se na celé září vydal hledat klid, pokoru a vnitřní mír do Hindustánu, a Medle se vydal hned na tři měsíce do Madridu pozvednout tamní vědeckou obec na českou úroveň.
Svatý Ján do kamene vytesán. Vidím skupinku skautů, některé v bělákách (oddílové kalhoty), jak zborcena potem stoupá na Svatého Jána a následně klesá ke Kubrichtvo boudě. Krásná chajdička uprostřed českokraských lesů, odříznuta od elektrické energie. Nocleh nám poskytnuli místní čéesópáci za spálení nějakého křoví. Promiň Pajasane, ale nemohu nezmínit, že jsi nám na této výpravě odhalil, že patrona je futrál na střelný prach.
Na Vánoce už byl Medle doma a mohl se opět chopit kormidla té naší šedé bárky a jistou rukou ji vést dále do cíle. Ovšem jaký ten cíl je?… toť kóan k zamyšlení.
2009
„Remek, dyť to je Remek. Remku tady jsme. Remek.“, drmolí podivně ustrojený mimozemšťan na příchovickém nádraží. Nenechme se zmást. Pod komickými převleky se skrývá oddílová rada (teď konkrétně Medle, Mňaha, Smích, Šmudla a já). Bylo to o tom, že hoši nás mimozemšťany učili, jak žít tady na Zemi, a my jsme jim za to odhalovali taje vesmíru. A navíc letos poprvé: jsme spali pod širákem a koupali se v řece.
„Nad Postřelínským údolím proletěl první sluneční paprsek. Ten nejčilejší kohout v tu chvíli otevřel jedno oko a spustil svou ranní písničku. Sluníčko se na sebe rozvlněné podívalo zpříkra v říční hladině a z vesnických chalup se ozvalo někde nabručené, někde radostné ranní zívnutí. Na kostelní věži odbíjela šestá. Ráno jako každé jiné… a přece ne tak docela. Starosta už procitnul, ale ještě chvíli nevstával. Sledoval, jak se po stropě pomalu šíří oranžové světlo a jak se po stěnách pohupuje vzorek záclon. Přemýšlel, co všechno už obyvatelé Postřelína zažili. Byl u toho, když se rozhádaly rody Řepáků a Špenátovců. Vzpomínal na tu chvilku, kdy při šarvátce zbloudilá střela zasáhnula starého mnicha. Právě na tomto místě pak vystavěly společně oba rody kostel a celý Postřelín. Několik let plynul život poklidně jako tok líné řeky, než nad vesničkou roztáhl svou černou dlaň čaroděj Pentamor. Rozpoutal v kraji bouři jakou ani ti nejvrásčitější stařešinové dosud nezažili. Všichni obyvatelé museli společně napnout své síly, aby zlou moc čaroděje odvrátili a mohli znovu svobodně dýchat.“… a tak dále a tak dále. To byly Postřeliny 2009 o kouzelném mlýnku. Nerad bych se chlubil, ale podařilo se nám natočit povedený, téměř celovečerní film Postřelínský mlýnek. Oskar již je pravděpodobně na cestě, jestli ne, tak nás někdo přeplatil.
Následuje středisková výprava Světa vlčat (formace světlušek a vlčat), a když středisko tak Střela, a když řeka tak taky Střela. Moc nás věru nebylo, ale počasí nám přálo.
Piš, piš Štětináči dále, už se zase blížíme k táboru… Sosny ševelí a Kosák bublá. V Kořeni potkáváme svérázného ovčáka. Uléháme v tišině, mám pocit skoro jako doma, ten kraj nás už zná a my známe jeho. Strýc Pepin, co nám vozí věci svou vétřieskou, na nás již čeká za plotem před svým domkem: „Tři piva samozřejmě! Chachacha, tak kdypa přijedete?“ Je milé, když s vámi někdo počítá, a to i v případě svérázného Pepina. Po dlouhých poradách jsme jeli na tábor sice ke Kosímu potoku, ale zároveň do starověkého Egypta. Neferefre, Menkaure a Semerchet bojovali za svržení nepravého faraóna – slaboduchého Beóna a návrat pravého faraona, který se skrýval v exilu. Bídák a našeptavač Sebeknofru byl nakonec svržen a pravý faraón usedl na trůn. Konec dobrý všechno dobré. Opět se to na táboře stříbřilo dívkami, i když jich bylo trochu méně než vloni.
Zase září a nástup do nového roku. Začínáme zapojovat mladou krev, konkrétně Šmudlovu, Vodníkovu, Smíškovu a Vítkovu. A nejen krev, celé tyto lidi zapojujeme do vedení družin.
V říjnu se konečně realizovala dlouho plánovaná a několikrát rušená výprava na hrad do Velhartic. Dvakrát se výprava rušila pro malou účast, tentokrát se skoro rušila pro velkou. Bylo nás celých třicet osm, což je počet až nepraktický. Když se tato masa dětí vrhla na bílou paní, skoro z toho nevyšla živá.
2010
Leden
O co déle zima přišla, o to déle odešla. První akcí roku 2010 je téměř již tradiční střediskové bobování Světa vlčat. Tentokrát jsme vzali útokem stráň nad nádražím v Železné rudě. Jezdily jsme na všem, co jen trochu klouzalo a ve všech tělesných pozicích, které připouštěly šanci na přežití.
Březen
Dalším počinem třiapadesátky byla povedená výprava k Hracholuské přehradě na chatu (tuším) pana Singera. To, že se výprava zdařila vím jen z výpovědí Tomka, Pajasana a Mandíka. Sám jsem tou dobou dlel na setkání vůdců v Krásnu. Bylo tam krásně…
Květen
V květnu náš oddíl podruhé za dobu své existence jede na chatu naší pratety do Příchovic. Výprava se táhne v duchu grimas naší máti Země. Mám na mysli posuny zemských ker a podobné kejkle, co Země provádí. To bylo cílem si zábavně přiblížit. Navečír jsme se zašli juknout do vyřezaného světa místní řezbářky. Koukali jsme na to jako zařezaní… Před soumrakem jsme si ještě čutli fotbal se skautským oddílem Sluneční údolí ze Starého Plzence, kteří tam úžasnou shodou náhod byli taky na výpravě.
Ten samý měsíc taky vede Kotány družinku našich malých bojovníčků na Závod světlušek a vlčat k Seneckému rybníku. Obsadili jsme, tuším, čtvrté místo, takže pěkná bramborovka. Už tedy nevím, kolik se účastnilo družstev… ani po tom nebudu pátrat ?
Červen
Blíží se tábor. Už se zase vidíme u Kosáku… vytrženi ze světa starostí, povinností, školy, práce…a hozeni na louku uprostřed lesů. Tři týdny zase v jiném světě.
Chystáme se na červnovou předtáborovou výpravu to tam jít, tak říkajíc, zkouknout. Od rána leje. Na nádraží ze stařešin dorážím jen já, z kluků jen Milda a Hurvínek. Mandík by dorazil po obědě. Co teď? Prší a má pršet celý víkend, účast tak žalostná, že by nikdo nepoznal, že jsme skautský oddíl na výpravě. Hutník z výšky smutně sleduje mé rozpaky. Nakonec výpravu rušíme. Holt si počkáme až na tábor. Tam nás bude víc.
Tábor
Zase jedeme! Strýc Pepin měl nohu v gypsu. Dokonce odmítal usednout za volant své „vétřiesky“ a zapřáhnout vlek pana Hauptmanna. Nakonec jsme ho však přesvědčili. „To bude bába zase řvát“, brmlal si pod vousy Pepin, když gypsem drtil pedál plynu.
Počasí na táboře se dalo vystihnout jedním slovem: vedro. A to pořád.. každý den… vedro.
Ale to jsme si všický zasejc zablbli. „Abecedýýýýýýýýý!!!“ To byly vlastně body v letošní CTH. Písmenka do abeced cyrilice, hlaholice, řecká… Stroj času, srdce stroje zhmotňoval rezavý vejfuk. To bylo tak… byli jednou dva bratři – dvojčata. Rimizak byl zlý a Kárbod dobrý. Rimizak udržoval svět nemocný a tak nad ním získával moc. K tomu potřeboval silnou mafii. Kárbod však jeho temné machinace prokouknul. Proto ho Rimizak poslal strojem času do dávné minulosti, aby ho neobtěžoval svou dobrotou. Jinoši z Šedé střely se ničeho nezalekli. S pomocí bylinkáře prof. Frištenského se neohroženě vydali do minulosti hledat Kárboda, neboť on jediný ví, jak uzdravit svět. V minulosti dávali pomalu stroj času dohromady a tak postupovali řekou času dál a dál… od dob krvavého býka, přes časy posvátných dubových hájů, starých alchymistů, dob Karla IV, až přes světové války, komunismus… až se stalo něco, s čím Rimizak vůbec nepočítal. Kárbod se vrátil do přítomnosti! Rimizakova panika nebrala mezí. Jeho vláda nad světem nemocných byla ohrožena…Jak se mohl, k čertu, dostat zpátky?! Utkal se ve velkém souboji se svým bratrem Kárbodem na skále… Rimizak vládl mnoha černými kouzly a uměl uvrhnout na protivníka nemoc. Jeho moc však byla dle zákonů přírody obrácena proti němu samému…Kdo s čím zachází, s tím také schází. Už bylo jasné poselství ve jménech Rimizak a Kárbod. Stačilo je přečíst pozpátku. Kárbod odrazil útoky a Rimizak sám onemocněl všemi nemocemi, které na lid posílal a kterými zotročoval i svou mafii. Nyní ležel Rimizak neschopen pohybu, vyřízen… věděl, čeho se dopouštěl a jak bídný byl jeho cíl… bylo již však pozdě… nebo snad? Ne. Nikdy není dost pozdě. Bylinkář Rimizakovi doručil kouzelný lék – živou vodu. Nyní stanul Rimizak na rozcestí, vydat se směrem ke zdraví a poděkovat svým zachráncům, nebo sklouznout zpět do bahna nemocí a moci. Dlouho seděl Rimizak na skále a skupina zachránců už se obrátil k odchodu… v tom se v nitru Rimizaka cosi pohnulo. Pomalu se zvedl. „Děkuju! Děkuju Vám!“ křičel Rimizak a po tvářích se mu počali koulet slzy prozření a pochopení. Všichni pochopili, i Rimizak. V táboře se rozpoutala divoká oslava, čaje, dýza, fet či jak to nazvat. My, co jsme u toho byli, tak nikdy nezapomeneme… a jedem!
„Cýrilice, hlaholice, řecká řecká!!! Cýrilice, hlaholice, řecká řecká!!! CÝRILICE, HLAHOLICE, ŘECKÁ ŘECKÁ!!!! Cýrilice, hlaholice, řecká řecká!!!……. CÝRILICE, HLAHOLICE, ŘECKÁ ŘECKÁ!!!!“.
Září
Začínáme zase nanovo osvěženi chvilkou skautského volna. Vedení družin se ujal (a nyní již mohu napsat, že velmi úspěšně) roverský čtyřlístek ve složení: Smíšek, Vodník, Šmudla a Vítek.
Bráška Slim přivedl do oddílu nováčky Davida a Honzu.
Říjen
Na první výpravu jedeme do Kašperských hor do klubovny tamních skautů. Překvapila nás ohrada kolem klubovny, ve které se popásali dvě ovce a kůň. Výpravu jsme pojali jako pohádkovou. Všechny hry ztvárňovaly motivy pohádek z různých koutů světa. Byla to zřejmě poslední výprava roku, kdy jsme ulehli pod širým nebem. Listopad
Myslím, že ten ďábelský nápad byl z hlavy Mandíka a Tomka. Jet na výpravu do Prahy. „Bude stejně hnusně“, obhajovali jsme si tuto netradiční lokalitu. Jako na potvoru bylo celý víkend nádherně babskoletně. Ubytování jsme měli dojednané s bráškou Pandou – pražským skautem. Vystoupili jsme na nádraží a vyrazili do rušného provozu hledat klubovnu. Adresu jsme měli. Dovedla nás před bývalou masnu se zaprášenou cedulí: Lahůdky, uzeniny. Chvilku nám trvalo, než nám došlo, že se nejedná o omyl, ale že skutečně stojíme před skautskou klubovnou. Panda nás zavedl do vykachličkované bývalé masny. Zdálo se mi, že ještě slyším ozvěny řeznických seker a pleskání syrových kýt o pult. V místnosti se muselo stále svítit, protože jediné okno byla výloha zatažená závěsem. Hned před vchodem do masny byla zastávka trolejbusu, takže se o hluk nebyla nouze. Jediné známky přírody v okolí klubovny byla deseticentimetrová plíseň v kuchyňce masny. Bylo to velmi poučné. Byl jsem jat jakýmsi obdivem, že je někdo v těchto prostorách schopen a ochoten skautovat. Jako bříza, která se uchytila v okapu. Vyrazili jsme na Petřín přes centrum.
„Koho volíš? Losnu nebo Mažňáka?“ Ocitli jsme se náhle ve Stínadlech. Na Petříně Mandík ukecal slevu, takže jsme se za levno nasmáli, až jsme se za břicha popadali, když jsme viděli v zrcadlech naše pokřivené figůry.
U chrámu sv. Víta jsme nenarazili na nikoho menšího než na Dlouhého bidla. (Skvěle ho ztvárnil Tomkův kamarád ze školy Jaromír Dlouhý. Jeho jméno i postava ho pro tuto roli přímo předurčovaly.) Poznali jsme ho podle listu ginga biloby v kabátě.
Cestou zpět jsme zabředli do křivolakých uliček tajemné Řásnovky. Večer pak proběhla volba Velkého Vonta. Přišel se na nás podívat i pražák Kiwi.
Tato výprava byla opravdu v mnohém netradiční. Vždy když se vracím z výpravy těžko se v Plzni dýchá ten městský vzduchu. Teď tomu bylo naopak. Když jsme vystoupili na plzeňském vlakovém nádraží, měl jsem pocit, že vdechuji křišťálový himalájský vítr.
Prosinec
Začátkem prosince středisková formace Svět vlčat opět uspořádala Mikulášskou nadílku. Mikuláš ztratil kouzelnou berlu, když šel na špacír po Homolce a bez ní nemohl obdarovávat. Naštěstí existují skauti, kteří mu ji pomohli najít. Nadílka byla poznamenána silně arktickými podmínkami, které se nám nepodařilo zlomit ani v klubovně homoleckých skautů, protože jejich plynová kamna nám vypověděla poslušnost.
Vánoční oddílovka proběhla tak nějak tradičně… cukroví, Bingo, koledy, pouštění lodiček se svíčkou po řece (Pajasan se při té příležitosti vykoupal)…
Už aby byl tábor.
Jirka Křenek – Václav